Rubriky
Organizace-hospice

Podpora rodiny umírajících

byl název příspěvku Jany Větrovcové, zdravotní sestry z plzeňského Hospice sv. Lazara, na 7. Brněnském dnu paliativní medicíny. Děkujeme za poskytnutí úplného textu.

Podpora rodiny umírajících

Vážené dámy, vážení pánové

Při přípravě tohoto sdělení respektive úvaze na téma podpora rodiny umírajících, jsem dlouze přemýšlela jak začít. Nakonec mé rozhodnutí padlo na zkušenost manželky, která v našem hospici pobývala se svým umírajícím manželem.

Cituji: „Mé první setkání s hospicem, jakožto myšlenkou důstojného a doprovázeného

umírání bylo na stránkách novin. Má vnitřní reakce byla negativní …brr….. jak tohle někdo může dělat. Otřásla jsem se a noviny odložila raději hodně hluboko. Bohužel, netušila jsem, že zanedlouho budu nucena vyhledat pomoc právě v tomto zařízení. Při pobytu v něm jsem myšlenku i dům ocenila a místo původního „jak tohle může někdo dělat“ nastoupil vjem „jak je dobře, že tohle někdo dělá“. Konec citátu.

Všichni určitě víme, že jednat s rodinami umírajících není právě jednoduché. V tomto sehrává roli i fakt, že dnešní generace na rozdíl od našich prababiček nezná umírajícího v domácím prostředí a nikdy nikoho neviděli umírat. Umírání a smrt byla „zavřena“ (v uvozovkách) do nemocnic. Toto se bere jako určitá norma.

Ale zpět k člověku, u kterého bylo zjištěno zhoubné onemocnění a v nemocnicích byly vyčerpány všechny možnosti léčby? Kam takový nemocný odchází? Kdo se o něj postará? Je několik možností.

Buď zůstává doma nebo na oddělení dlouhodobě nemocných a pokud rodina ví o hospicové péči, tedy péči v našem zařízení přichází za námi. Umístění nemocného v hospici většinou chápe rodina jako konec jeho životní cesty. Někdy se nám však podaří dosáhnout takového zlepšení stavu nemocného, že jej lze propustit do domácí péče.

Za mého rok a půl trvajícího působení v hospici jsem zjistila, že rodina má strach nejen ze smrti, ale i z komplikací spojených se základní péčí o nemocného.
Tím myslím:
1/ fyzická námaha při ošetřování – zde se snažíme ve spolupráci s rehabilitační sestrou naučit rodinu co nejšetrnější manipulaci s nemocným, s ohledem i na sebe samé.

2/ co dělat, když se nemocný zhorší, ať po stránce bolesti nebo průvodních příznaků zhoršujícího se základního onemocnění. Od nás zdravotníků, každý z rodiny ví o možnosti
telefonické rady od našich lékařů, dále pak využití ambulance bolesti ve Fakultní nemocnici
a do třetice využití i svého praktického lékaře.

Při ošetřování nemocného v domácím prostředí nabízíme možnosti využití různých středisek domácí péče, podle místa bydliště. Rodiny vybavené těmito informacemi tak snáze překonají zmíněný strach. Pokud ani po těchto poradách s pomocí domácí péče je stav nemocného doma neřešitelný, vrací se nemocný k nám do hospicu.

V hospici na rozdíl od nemocnic, je možnost návštěv v dvacet čtyři hodin denně nebo přímo pobýt se svým blízkým na jeho pokoji, včetně přespání na lůžku. Vzhledem k umístění hospice v podstatě ve středu našeho města a vzhledem k mentalitě lidí, se tato nabídka využívá rodinami z Plzně sporadicky. Zato ostatní z větších vzdáleností toto vítají a využívají poměrně často k velké spokojenosti nemocného.
Samozřejmostí vybavení pokojů je polohovací lůžko nemocného, signalizace k přivolání sestry,mobilní noční stolek. Dále telefon, kdy každý nemocný může volat domů (přes recepci) a domlouvat si např. návštěvy přátel, kamarádů, popřípadě si objednat „domácí oblíbenou stravu“, nechat přinést fotoalbum apod. V neposlední řadě je na každém pokoji televize, kdy nemocní i rodina sledují své oblíbené programy z jakékoli oblasti, těší se na různé seriály apod.
K navození domácí atmosféry přispívají květiny, někde rybičky v akváriích, vodní želvy či drobní hlodavci. Nemocní se s nimi povídají, dávají jim jména, pozorují je.

Nedávnou novinkou u nás je zimní zahrada s velikým akváriem s krásnými rybkami i vodními rostlinami spojena s letní terasou se stolky, křesílky, slunečníky a spoustou květin a okrasných dřevin.

Rodiny tak mohou společně se svým blízkým vypít kávu, popovídat si, nadýchat se čerstvého vzduchu, popř. si poslechnout námi připravené posezení při kytaře.

K vybudování terasy a zimní zahrady nás vedly stáže v ostatních hospicích, např. v Červeném Kostelci, kde pořádají hezké programy pro všechny, nebo se prostě jen tak posadí, a kdo nevydrží sedět, není problém vyjet na terasu s lůžkem, tak jako nyní i u nás.

Dalším popudem k výstavbě naší terasy byla absence parku v okolí hospicu. Na takový „výlet“ na pojízdném křesle ve středu města při špatném stavu chodníků, uznejte, to není nic moc.

To by snad stačilo k technickému vybavení a zázemí hospicu.

Jenže člověku ke spokojenosti sebemodernější vybavení nestačí. Musíme umět zajistit všechny potřeby nemocného. těmito potřebami rozumíme:

1/ biologické – sem patří vše, co potřebuje tělo nemocného

2/ psychické – především potřeba respektování lidské důstojnosti a to naprosto nezávisle na stavu tělesné schránky

3/ sociální – člověk je tvor společenský, tedy neumírá sám.

4/ spirituální. Priorita potřeb se v průběhu onemocnění mění. V závěrečné fázi nezřídka nabývají na důležitosti právě potřeby spirituální.

Dotkla jsem se v tomto výčtu i slova fáze. Ráda bych připomněla, že každý člověk prochází určitými stádii svého zápasu než se vyrovná s nemocí a nevyhnutelnou blízkosti smrti, což platí pro umírajícího, tak i pro rodinu. Na nás je nelehký úkol připravit zúčastněné na konečnost života, doprovázet je .

1. fáze = negace, kdy nemocný i rodina prožívají šok. Co se to děje? To není možné? Proč zrovna já?
Naším úkolem je naslouchat, umět se vcítit, chápat nemocného a spolu s ním sestoupit do jeho nitra. Být s ním přítomen třeba mlčky, fyzicky.

2. fáze = agrese – hněv, vzpoura, hledání viníka
V této fází jsme terčem obviňování, nadávek. Je velice důležité umět si zachovat chladnou hlavu a nebrat urážky osobně.

3. fází je smlouvání – hledání jiných možností léčby, jiných léků apod.

4. fází je deprese – prožívá smutek z poznání, že člověk je těžce nemocen. Vyvstává strach o zajištění rodiny – necháme nemocného zařídit si vše potřebné doma i na úřadech. Někdy se jedná o narušené vztahy v rodině – i zde se snažíme zkontaktovat někdy i znesvářenou rodinu.

Poslední fází – smíření (souhlas) – skončil boj, je čas loučení, mlčenlivé lidské přítomnosti rodiny a nás zdravotníků s umírajícím člověkem. Doprovod nemocného na jeho poslední cestě.

Výše uvedenými fázemi prochází nemocný i rodina. Optimální je, když nemocný i rodina prochází stejnou fází. Bohužel většinou je to jinak. Fáze se různě střídají nebo mohou být i vynechány. Ale pokud se podaří nemocného i rodinu sladit v poslední fázi smíření, umírá těžce nemocný člověk s „úsměvem na tváři“. A to je pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce se všemi zúčastněnými.

Pro rodinu i nemocného jsou u nás všichni připraveni pomoci ve všech možných problémech, ale nemocní i rodina bývají tímto zaskočeni. Někdy trvá déle než pochopí, co všechno jim vlastně nabízíme.

Věřím, že myšlenku hospiců všichni včas pochopí. Péče o nemocného nesmí být jen technikou, dovedností a zručností. Musí být nutně spojena s empatií láskou k člověku. Proto, aby rodina i nemocní prošli tímto neznámem, k tomu jim pomáhá včetně ošetř. personálu a sociálního pracovníka i přítomnost duchovního. Sociálního pracovníka využívá hlavně rodina, kdežto duchovního hlavně nemocní.

Nakonec dejme slovo pacientu, který v hospicu umíral a vyjádřil svoji představu hospicové péče takto:

– když ke mně přijdete přesto, že víte, že umírám,
– když ke mně přijdete, i když reprezentujete profese, které selhaly v zajištění mého zdraví
– když ke mně přijdete a věříte ve mně, v mé uzdravení – neuzdravení
– když se mnou trávíte čas, ačkoliv vám to nemohu vrátit
– když mně berete jako individualitu
– když si vzpomenete na maličkosti, které jsou mi milé, když vzpomenete i na mé blízké
– když se zajímáte o mou minulost a dokážete mluvit o mé budoucnosti
– když se nesoustředíte na mé nálady, ale na mě jako osobu
– když slyším svou rodinu, jak o vás hezky mluví a raduje se, že jsme spolu
– když se dokážete smát a být šťastní uprostřed vaší těžké práce.
„Tím se ve vašich rukou cítím bezpečný a dává mi to jistotu, že zvládnu okamžik smrti až přijde.“

K tomu nelze nic dodat. Jen doufám, že péče o smrtelně nemocné přestane být ve společnosti tabu a umírající přestanou být určitou přítěží rodin a institucí.

Děkuji za pozornost.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *