Vzpomínka na obdivuhodného Davida

Mgr. David Ventura (26 r.) prožil poslední čtyři měsíce svého plodného života v Hospici Anežky České, doprovázen svou statečnou maminkou. 1.prosince 2003 zemřel a vděčná maminka nám věnovala Davidovu maturitní práci z češtiny. Věřím, že potěší i vás a hlavně nám všem připomene, že není ani tak důležitá délka života, ale jeho naplnění. Zde je ta Davidova písemka:
VÁLKA
Do osamělého, rozlehlého údolí se začaly snášet mladé, bělostné vločky přinášející půdě mrazivou vláhu. Očišťující sněhový svit překrýval stébla trávy vlnící se v rytmu větrných náporů ohýbajících křehká tělíčka prokřehlých rostlin. Potemnělý mrak, snášející se k zemi vytvořil, rychlostí mávnutí kouzelného proutku, na louce sněhovou saharskou poušť, z níž nebylo úniku. Vítr zrychlil svůj mrazivý dech, díky němuž se částečky zmrzlé vody začaly vlnit, otáčet a vířit. jejich let, ne nepodobný lidskému životu, chaoticky střídal všechny směry, podle přání mocného větru. Obloha se během chvíle změnila ve zmatený a zběsilý tanec vloček otírajících se vzájemně o svá bělostná křídla. Vločky seskakující z hrozivě temného mraku, který pokrýval téměř celou plochu dříve blankytného nebe, se vrhaly k pevnině, jež se měla stát jejich hromadným hrobem. Tak byly bez padáku, bez pomoci, bez možnosti protestu vrhány do hlubin, vstříc otevřené náruči, v níž nacházely rychlou smrt. Avšak netušily to velké nebezpečí, jež je čekalo na konci jejich dlouhé pouti, a proto k němu padaly s úsměvem na rtech.
Střemhlavé pády bělavého štěstí trvaly bez přestání po dva dny a dvě noci. Ve vytrvalé vichřici, v níž se spojily velké síly větru, mrazu a sněhu, pokryly údolí tuny nepatrných vloček, spojujících se v nepřetržitou vrstvu a překrývajících výhled na nebeskou klenbu nebohým, zkřehlým rostlinám. Když vítr porušil dohodu s temnými mraky a odfoukl je svým mohutným dechem do jiných smutných krajů, a tím také odkryl mrazivou pokrývku nebe, vysvitla najednou usmívající se tvář majestátného slunce. V té chvíli počal lítý boj slunečních paprsků, jež přibrousily svá ostří, která nyní konkurovala ostří břitvy. Tyto paprsky vytáhly do krutého boje proti nebohým, bezbranným vločkám, které se marně snažily ukrýt před nebezpečím rychlé smrti. Takovýto nerovný boj nemohl dopadnout jinak, nežli porážkou za ruce se držících vloček, jimž se stala země hromadným pohřebištěm bez náhrobních kamenů.
To ovšem nebyl jediný boj, který se odehrával na bitevním poli zapadlého údolí, neboť nevinné vločky nedopadly pouze na zem, ale i na jiný, mnohem chladivější povrch. Byl to povrch těžkých, zelených, kovových přilbic, které byly usazeny na hlavách vojáků. A to nejen na hlavách starých a moudrých lidí, ale také na hlavách mladíčků, ani ne dvacetiletých, kteří marně přemýšleli o rozumném důvodu, ze kterého se dostali do této situace. Usazeni ve vlastnoručně vykopaných zákopech, čekali s puškami na kolenou na osudný povel k útoku. jejich zuby drkotaly a nepomáhal jim ani horký čaj s kapkou alkoholu. Myšlenky, které prolétaly jejich hlavami nepředstavitelnou rychlostí, nechávající v dálce za sebou i rychlost světla, byly často velmi podobné. Vzpomínky na domov, rodinu a vlast se mísily s přemítáním o Bohu, o pravdě a o smrti, jejíž blízkost si všichni uvědomovali a která byla nyní tak nedílnou součástí jejich životů, že se s ní nakonec počali smiřovat. Všichni si přáli, aby již zazněl ten hrozný povel k útoku, který možná bude tím posledním, co v životě uslyší, ale hlavně je rychle vytrhne z tohoto neskutečně dlouhého a nervy drásajícího čekání, díky kterému téměř přišli o rozum.
A právě ve chvíli, kdy skončila ukrutná sněhová bouře a vítr rozehnal mraky jako šelma rozhánějící stádo ovcí do různých končin, právě v té chvíli, kdy slunce začalo konečky svých prstů hladit zemi, zaznělo celým údolím dlouho očekávané slovo: „Útok!!!“ Z chlapců, dříve hloubajících o vznešených věcech, se najednou staly stroje té ničivé mašinérie, které říkáme vznešeným slovem – válka. Dvě armády strojů zapomněly na své domovy, ženy, děti, rodiče, na přátelství, lásku i Boha a v jejich mozcích zněla jen jedna jediná věta: „Zabij, nebo budeš zabit!“ Jejich těla se změnila v těla robotů, kteří bezmyšlenkovitě uposlechli všechny rozkazy vyšších míst. Nikdo z nich si neuvědomil, že ti, kteří vydávají rozkazy, jsou právě těmi, kteří sami nebojují a pro které se oni mají nechat pozabíjet.
Řady lidí, změněných ve stroje, vyběhly s válečným pokřikem na rtech ze zákopů vstříc nepříteli, jeho kulkám a hlavně, vstříc jejich nové přítelkyni smrti, která si v černém hábitu svou zkostnatělou rukou brousila neuplatitelnou kosu. V dříve nádherně tichém, idylickém údolí najednou začala znít z mohutných reproduktorů ničivá a naříkavá symfonie války. Základní rytmus bubnů nahradil třeskot výbuchů, způsobených granáty a minomety. K němu se místo zvuku basy přidaly nálety letadel a útočících vrtulníků, nemilosrdně rozsévajících po zemi krev. Aby hudba nebyla tak jednotvárná, přidaly se k ní namísto smyčců táhlá sóla pušek a řízný rytmus samopalů. Pro dokreslení zde zaznívaly četné výkřiky vojáků, svíjejících se v agónii. Vojáků, kteří svou rudou, horkou krví poskvrňovali bělostnou sněhovou pokrývku. Pravda, hudba by byla bez světelných efektů jako tělo bez hlavy, a proto celé bojiště ozařovaly plameny šlehající z tanků, automobilů a vrtulníků. Takto byl vytvořen smyčcový orchestr hrůzy a smrti z lidí, kteří většinou neměli s hudbou nic společného.
Tato symfonie se nerozléhala pouze na zemi; nesla se i do výšin, kde prostupovala skrz naskrz nebeskou báň a nesla se až k uším všemohoucího Boha. Ten, zaslechnuv hudbu, která nevěstila nic dobrého, hudbu, ze které přebíhal posluchači mráz po zádech, již nemohl dále snést to utrpení odehrávající se dole, mezi těmi, které on sám stvořil. Proto se rozhodl vyslat na zem jednoho ze svých spojenců – anděla, který měl zjednat mezi lidmi klid.
Jak se anděl, díky svým překrásným křídlům, snášel k zemi, již zdálky zahlédl obrovské plameny, hrozivě olizující nebe. Proto spěchal, aby co nejdříve zabránil dalšímu krveprolití a aby lidem opět připomněl Boží přítomnost a cenu jejich životů. Tak se vrhl střemhlav do hlubin, které nesly temnou zkázu a podobaly se otevřeným branám pekelným.
Již přistál uprostřed vřavy, ve které se z nevinných, usměvavých lidí stali po krvi lačnící řezníci. Proto neváhal a rychle začal s přesvědčováním pokřivených oveček Božích, které z krásného dne udělaly den jateční. Promlouval k nim klidným hlasem o Bohu, Božím království, přátelství a lásce. Do této řeči vložil celou svou duši, že si dokonce i Bůh povšiml jeho schopnosti a zaradoval se nad tím. Avšak lidé stržení psychikou davu neslyšeli anděla a ani slyšet nechtěli, protože by se nemohli plně věnovat svému úkolu – zabíjet. A tak bez povšimnutí zůstala andělova překrásná řeč, která mohla změnit peklo v ráj a ukončit utrpení, které teď vojáci prožívali. Náhle se však stalo něco hrozného. Anděl, zabraný do své řeči si nevšiml jedné zbloudilé kulky, která minula svůj cíl a netrefila tepoucí srdce jednoho z mladičkých vojáků, zasáhla anděla přímo do hrudi. Ten si nejprve pomyslel, že se pouze škrábl o nějakou zbraň, avšak poté si uvědomil, že jeho nohy mu vypovídají poslušnost a tělo se stává vláčným a bezvládným a on se hroutí k zemi. Bělostná křídla najednou pokryl povlak té podivné barvy, kterou má krev. Rudá barva se objevila i na dříve bělavém sněhu. Ta bělostná křídla, která byla symbolem neposkvrněného andělstvím, vzplála ozařujícím plamenem, šlehajícím do výšin a olizujícím brány nebeské klenby. Tak zmizela ze země andělská křídla, a také zemřela láska a pravda, kterým lidé vykopali několikametrový hrob.

(Maturitní písemná práce obdivuhodného Mgr. Davida Ventury, který zemřel 1.12.2003 ve věku 26 let v Hospici Anežky České)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *