Postřehy dobrovolnice litoměřického hospice

Postřehy dobrovolnice z litoměřického hospice,
Elišky Hlavsové

Příběh první
Docházela jsem jako dobrovolník
v hospici za jednou nechodící paní.
Vždy jsem něco přinesla, abych

mohla započít hovor. Myslím, že jsme
se sblížily, našly společná témata
hovorů – spolu jsme se často zasmály
a někdy i zaplakaly.
Ráda jsem jí hladila po jemných rukou.
Ruce ležícího člověka, o kterého je dobře
pečováno jsou jemné a hlaďoučké.
Ženské ruce, které se celý život staraly,
teď na pokrývce objímají samy sebe.
Osmělila jsem se a ty mateřské ruce
jsem vždy při odchodu políbila, cítila jsem
to tak. Paní se vždy bránila – nene.
Jednou se mne zeptala, proč to dělám.
Víte, odpovídala jsem – já už žádné takové
maminčiny ruce nemám, řekla jsem dojatě.
Pochopila, neurazila se a tak jsme se
vždy loučily dlouhým pohledem a naše ruce
se dotýkaly propletenými prsty.
Odešla a já cítím, že bych měla zase začít
někoho navštěvovat.

Příběh druhý:
Jednou jsem přišla na návštěvu, když
byly u paní dvě sestřičky a myly ji.
Já tu v předsíni nechám nějakou
dobrotu, řekla jsem s omluvou a okamžitě
jsem vycouvala na chodbu.
Vyběhla za mnou sestřička, že mám jít dál.
Trochu jsem se styděla, pacientka na lůžku
beze všech oděvů, nevěděla jsem kam s očima.
Začala hovořit sama, tak jsem musela zvednout oči
a reagovat :
Tedy, takovou péči jsem viděla jen ve filmu
o čínské císařovně !
Všechny jsme se zasmály, paní se na mne dívala
a přes všechnu tělesnou nemohoucnost
jsem s úžasem zjistila, že je šťastná.
Neumím ten okamžik popsat, ona, nechodící,
nemohoucí, zářila radostí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *