Ohlas knihy Co víme o smrti

V moderní sekularizované společnosti se odehrává smrt většinou v anonymních nemocnicích a je stále ještě vnímána jako tragické vytržení ze světa živých. Nelze se proto divit, že kolem ní existuje stále množství tabuizovaných témat, o nichž se nehovoří anebo jim bývá přisuzována morbidnost (vymykající se normalitě, chorobnost až zrůdnost).

Také já jsem si kladl otázku: je vhodné mluvit o umírání a smrti? A kdy je to nejvhodnější? Rozhodl jsem se krátce poté, co jsem se ocitl sám na pokraji života a smrti, co se zauzlilo více událostí v mém životě včetně ztráty rodného domu po záplavách v srpnu 2002, kdy kolem mne v nemocnici umírali lidé v nevysokém věku, kdy jsem se dozvídal o sebevraždách, a to i mých přátel a známých, nehledě na krutosti soudobých lokálních válek a tisíce obětí krvavých bojů, které na nás doléhají dnes a denně. Nehodlal jsem otálet se svým rozhodnutím připravit soubornou populárně naučnou knihu, nečekat, až bude celá naše společnost ochotna hovořit o otázkách umírání a smrti.

Zjistil jsem, a rovněž sám nakladatel se svými lektory, že až dosud bylo vydáno velké množství knih k těmto problémům. Ale většinou jejími autory byli filozofové, teologové, lékaři, biologové, sociologové, psychologové, přírodovědci, antropologové – každý autor ze svého odborného hlediska. Přitom postupně se dospívá zcela přirozenou cestou k interdisciplinárnímu přístupu, o čemž svědčí mimo jiné i poslání konference, kterou uspořádala zcela nedávno – 28. března Vysoká škole evropských a regionálních studií v Českých Budějovicích po názvem Člověk ve stínu svého konce. Hovořil jsem na té konferenci o své knize, která vzbudila i zde velký zájem.

Z našeho (mého a nakladatelova) zjištění vyplynulo, že tu chybí právě populárně naučná kniha o těchto otázkách, shrnující dosavadní poznatky, pomoci je zpřístupnit širší veřejnosti, alespoň zčásti usnadnit proces detabuizace citlivého problému, chronologickým i věcně uspořádaným obsahem zorientovat se v celé šíři a velikosti dvojjediného fenoménu, jakým je život a smrt, třebaže kniha má ve svém titulu pouze slovo smrt.

Ohlas na knižní vydání je zčásti očekávaný, ale někdy až překvapující. Co například přimělo profesorku Helenu Haškovcovou, naši přední bioložku, odbornici na tanatologii, přednášející na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy o otázkách stáří, umírání a smrti, že krátce po jejím vydání jsem obdržel od ní dopis? A v něm kromě několika drobných odborných připomínek uvádí, že si „kniha najde pozorné a vděčné čtenáře, že ji rozhodně bude doporučovat svým studentům z řad mediků i ostatních pomáhajících profesí, kterými jsou zdravotní sestry, sociální pracovníci a podobně…“

Paní MUDr. Marie Svatošová, známá jako zakladatelka hospicového hnutí u nás, uveřejnila na jeho ústředním webu internetu zevrubnou anotaci a recenzi knihy, upoutávající pozornost už svým názvem. „Jeden se zalekne, druhý po ní zvědavě sáhne, ale nikoho nenechá lhostejným, protože se až příliš bytostně týká každého smrtelníka. Je jisté, že vyčerpávající odpověď na otázku co víme o smrti, nám může poskytnout jenom ten, kdo smrtí (nejen klinickou) sám prošel a vstal z mrtvých. Všechny ostatní definice, názory nebo hypotézy se mohou realitě jen více nebo méně přibližovat. Smrt lidského těla je vědecky definována naprosto přesně, smrt člověka však zůstává a zůstane zahalena tajemstvím do chvíle, než ji projdeme každý sám za sebe. Pochopitelně ani autor té výjimečné publikace nemohl nahlédnout za pomyslnou oponu, která odděluje nás živé, od těch takzvaně mrtvých. Tohoto omezení si je plně vědom a vševědoucnost nepředestírá. Odvedl obrovský kus práce…“

Básnířka, překladatelka a publicistka Zdenka Bergrová ve své recenzi píše mimo jiné: „Otázka v názvu knihy není snadná a rádi se jí vyhýbáme. Musíme si bohužel uvědomit, že smrt je podmínkou života. Nesmrtelnost a boží soud není vůbec nic prokázaného, kolik je na světě náboženství, tolik hledisek. A my bezvěrci jsme v tom největší chudáci. Přiznávám, že srdečně závidím svým bližním víru v personifikovaného Boha. V tu osobnost. Zbývá mi věřit v lidskou lásku. Ale zas je vázána k vratké bytosti, k člověku. Pokud jsme přesvědčeni, že nikomu neubližujeme, neškodíme jiným, zkrátka, že plníme morální zákony, jak rádi bychom byli, kdyby nás po smrti Pánbůh odměnil a potrestal ty, které sami soudíme za jejich morální vady. Jde ovšem u nás rozhodně o morálku střední Evropy, a to opomíjím její ještě bližší určování…“ A o kus dále: „Zkoumání materiálů z historickovědního hlediska je záslužné a zajišťuje autorovi místo mezi popularizátory tohoto odvětví dějin. Kniha je určena speciálním zájemcům, kteří nehledají útěchu v posmrtném životě, hlásaném v náboženstvích, ale vidí ji v zachování práce nositelů pokroku, přesněji nositelů historie člověka…“

František Černický, regionální historik a publicista, kterému zahynuli v nacistických koncentrácích nejen rodiče, ale i všichni jeho příbuzní, se věnuje odkazu zemřelých prakticky celý život. Ve svém článku o mé knize napsal: „Ačkoliv se na první pohled může zdát, že problematika smrti je chmurná, bezútěšná a veskrze pesimistická, čtenář posléze paradoxně zjišťuje cosi zcela jiného. A to, že smíření s „absolutním neodvratnem“ je klíčem k poznávání zákonů života, přesvědčujíc nás o tom, že příliš časově náročné úvahy o smrti – vyjádřeno ekonomicky – jsou jen ztrátovým časem v prostoru nevyzpytatelně normovaného lidského života. Tento ztrátový čas jen zkracuje náš čas produktivní, jenž je třeba věnovat dobrým jevům současnosti i budoucnosti bytí. Až na jednu výjimku: Memento mori – pamatuj na smrt. A kdo četl knihu, může konstatovat, že jde o čtení velice poučné a takto vynaložený čas není rozhodně časem ztrátovým. Vědomí neodvratnosti třeba již zítřejší smrti, může (a mělo by) podněcovat snahy člověka učinit ve zbývající, stále se zkracující době žití, co nejvíce dobra. Manko v tomto směru máme v té či oné míře každý…“

Bylo by těch citátů z recenzí a dopisů ještě mnoho, ale teprve nad nimi jsem pochopil hloubku výsostně životního tématu. Jsou v nich ještě mimo jiné odmítnuty termíny o morbidnosti či depresívnosti tématu. Cožpak je morbidní, když vám umírá člověk v náručí, cožpak je morbidní loučení nad hrobem, jsou morbidní návštěvy hřbitovů, je morbidní hudba k smutečnímu rozloučení? Morbidnost hledejme v pokleslých televizních seriálech, v nichž teče každou chvíli krev, morbidní a přímo zvrhlé jsou televizní hry „zabij svého soka“, jimž propadají už děti od předškolních let, morbidní je psaní o intimnostech v souvislosti s umíráním a smrtí na stránkách bulvárního tisku. Až dokonce v jednom dopisu dospívá jeho autor – čtenář knihy k závěru, že knihu by mělo číst co nejvíce lidí, „protože tady snad žije nejvíc „materialistů“, nafoukanců a bohorovců na světě, které zajímá jen mamon doprovázený závistí…“

S čím se nemohu jako autor smířit vůbec a s čím se setkávám neustále: v knize je na 1200 jmen autorů citátů a nemá jmenný rejstřík, což ji činí méně hodnotnou. Přitom jsem na jeho zpracování strávil značnou část svého času, byl jsem ochoten při konečném zařazování stránek u těchto použitých a citovaných jmen. Požadavek přehlušily nakladatelské rozpočty a z těchto úvah plynoucí snaha vejít se do plánovaného rozsahu stránek, aby nedošlo k překročení plánovaného limitu. Nakladatel je si toho dnes dodatečně vědom a dojde-li k druhému vydání, zpracovaný rejstřík určitě do obsahu knihy zařadí.

Dovolte mi ještě poznámku, která s tématem souvisí jen zdánlivě, ale byli to i čtenáři mé knihy, aby mne na celou záležitost upozornili. Jde o pozůstalost, pozůstalostní řízení. Jsou známy případy různých osobností, osamělých jedinců, kdy o jejich fondy, zejména rukopisy, korespondenci, deníky, snímky, ilustrace či dokumenty všeho druhu, se nemá kdo postarat. Většinou po nich jejich pozůstalost končívá ve sběrných kontejnerech. Jistě, mělo by vejít v širší známost, že už sami takoví jedinci mají možnost ještě v době svého života a kdykoliv nabídnout své archiválie příslušným institucím (většinou jsou to Památník národního písemnictví, Státní oblastní či okresní archivy, Národní muzeum a regionální a jiná – odborná – muzea), avšak samy tyto instituce by měly být aktivní při shromažďování, získávání a vyhledávání pozůstalostí po zemřelých osobnostech a jejich souběžné zpřístupňování odborníkům nebo badatelům.

Velkou skupinu připomínek pak ještě činí problémy kolem pohřebnických služeb. Nelze je podceňovat, souvisejí se smrtí bezprostředně. Nedostatečná je výchova a vzdělávání v odborné způsobilosti. Připomínky jsou ke komunikaci s patologickými a anatomickými pracovišti a ústavy, týkají se kvality služeb, poskytovaných pohřebními ústavy, které se zatím jen v jednotlivostech snaží dosahovat úrovně obvyklé v zahraničí. Dosavadní přehledy o pohřebištích jsou neúplné, pokud jde zejména o hroby zesnulých.

Zdá se, že kniha Co víme o smrti zasáhla do různých oblastí našeho života, že vyvolala připomínky, dotazy, hlubší zájem o další literaturu v těchto oborech. Co si mohou její tvůrci – autor a nakladatel – více přát?

Miroslav SÍGL

Prameny a literatura:
Sígl, Miroslav: Co víme o smrti (vydalo nakladatelství Epocha, Praha, v prosinci 2006, 416 stran + ilustrační foto, slovník vybraných pojmů).
Soukromý archiv autora.
www: hospice.cz
www: epocha.cz
www: volny.cz/mirek.sigl

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *