Rubriky
Extra Hospice.cz

Rok, kdy zemřel můj otec (Leo Fijen, Anselm Grün)

„Dostali jsme tě“ říkají mi s nelíčeným pobavením dva chlapi, usmívající se na mě z obálky knihy „Rok, kdy zemřel můj otec“. Mají pravdu. S dnešním dnem jsem měla úplně jiné plány: umýt okna, odstartovat velký jarní úklid. Jenže jsem ráno, jen tak ze zvědavosti, otevřela tenhle jejich korespondenční dialog a s mým předsevzetím byl konec. Chytli mě a nepustili, dokud jsem nedočetla. Toho vousatého zná mnohý český čtenář důvěrně – je jím německý benediktinský mnich Anselm Grün. Jméno a tvář druhého, hladce oholeného, znají spíše diváci televize Noe, která vysílá jeho úspěšný seriál Putování po evropských klášterech. Je jím Leo Fien, jeden z nejznámějších nizozemských televizních moderátorů. Dnes jsou z těchto dvou mužů přátelé. Před časem si dopisovali o zcela osobních zkušenostech, o loučení a umírání, o zármutku, bolesti, osamělosti, ale i o rodinných poutech, o hledání smyslu života a všeho, co vede k jeho plnosti. Protože dopisy nebyly původně psány s úmyslem zveřejnění, dýchá z nich velká autentičnost a upřímnost. Čtou se jedním dechem, a navíc, na rozdíl od detektivek, které se také čtou jedním dechem, je tato kniha doslova těhotná moudrostí.

Přemýšlím, komu ji doporučit a posléze docházím k závěru, že – snad kromě dětí školního věku – úplně každému. Personál v hospicích, ale i všichni ostatní, kteří se profesionálně věnují doprovázení umírajících a pozůstalých, v ní objeví mimořádně atraktivní a snadno stravitelnou učebnici „pacingu“, česky „zrcadlení“. Slovník cizích slov ho definuje následovně: „V psychologii osvědčená metoda, při níž jde o převzetí výrazových projevů partnera v komunikaci do vlastních výrazových projevů s cílem optimalizovat nebo udržet adekvátní kontakt“. Pro laika to zní asi moc učeně, možná i pro studenty psychologie, ale v podání Anselma Grüna je to náhle jasné, srozumitelné a prakticky využitelné. Doufám, že tím cizím slovem jsem neodradila všechny ostatní. To by mi bylo líto, protože z velmi bolavé osobní zkušenosti vím, jak dovede nepoučený člověk druhého zranit či zraněného dorazit, byť nechtěně. Po tragické smrti mé sestry se ze zatáčky proti mně vynořila kamarádka. Jakmile mě zahlédla, sklopila hlavu, přešla na druhý chodník a já si připadala jako prašivá. Chápu ji. Nečetla tuto knihu, nikdo ji nepoučil, nevěděla co říct, tak se mi vyhnula.
„Láska bolí“, zdůrazňovala často Matka Tereza. Proto všichni, kdo prožívají ztrátu blízkého
člověka, prožívají i bolest. To však neznamená, že všichni v procesu truchlení potřebují ke
zpracování bolesti a zármutku psychologa nebo jiného odborníka. V první řadě by měla umět
pomoci širší rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci, spolužáci… Pokud to funguje, ve
většině případů se dá předejít tomu, čemu se říká patologické truchlení, vlekoucí se roky a
končící na psychiatrii, někdy i sebevraždou. Tomu by mohla tato novinka z Karmelitánského
nakladatelství
pomoci účinně předcházet.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *